Grajdovy stránky: astronomie, analogová elektronika, něco pro odpočinek- malá trocha od kdečeho.

Barvy vesmíru

Skoro každý z nás ví, že vesmír takový, jaký jej můžeme spatřit v jasné noci, přimějeme- li jej prostřednictvím techniky ukázat celou svoji krásu, oplývá nepřeberným množstvím barev. Vlastně všemi barvami... Ne každý si ovšem uvědomuje, že barevnou krásu hvězdné oblohy můžeme vnímat i bez vyspělé moderní techniky (ať už fotografických materiálů, nebo CCD čipů).

K napsání textu do této dlouho připravované rubriky, mě přimělo několik zážitků. První z nich, ten se odehrál už snad před rokem, byl s planetou Jupiter. Jednou jsem jednomu laikovi chtěl na obloze ukázat tuto planetu. Jen jsem letmo ukázal směr se slovy: „Ta hodně jasná, naoranžovělá hvězda.” On nechápal to moje spojení barvy s hvězdou, a nepřehlédnutelný Jupiter nenašel. Musel jsem mu vysvětlit, že každá hvězda má vlastně svoji barvu, a ukázat, v rámci demonstrace barevnosti tohoto světa, i když ležícího trochu dál od země, kterou máme pod nohami, planetu Jupiter přesněji, se slovy: „Je to momentálně ta nejjasnější na celé obloze”. Ptal jsem se, zdalipak už vidí, jakou má barvu... Neviděl. Zvláštní, ale jen do té chvíle, kdy jsem si uvědomil, že pro vnímání barev hvězd jsem musel sám získat jakýsi cvik. Ale získal jsem ho. Bylo to v době, kdy mně bylo dvanáct let. Naučil jsem se malou řeckou abecedu, a s pomocí knižního atlasu Hvězdná obloha 2000,0 jsem se učil i méně známá souhvězdí severní oblohy. Protože jsem si s identifikací každého souhvězdí chtěl být naprosto jistý, a zároveň jsem se dočetl něco málo o spektrálních třídách (které, jak známo, stejně jako barevný index, zhruba odpovídají pozorovanému barevnému nádechu), neváhal jsem identifikovat jednotlivé hvězdy, propojené pomyslnými spojnicemi souhvězdí, ale také hvězdy v jejich okolí, podle magnitudy, a hlavně, také podle barvy. Každá, nebo skoro každá z nich, totiž měla právě takový barevný nádech, jaký byl vyznačený na mapě. A ještě se snad trochu pochlubím. Dnes už tohle nezvládnu, ale tehdá jsem dokázal s přesností na 0,1 až 0,2 magnitudy vysypat z rukávu i magnitudu hvězdy. V každém případě, tento první zážitek měl už od prvopočátku dávat směr článku, který právě čtete- má být článkem pro naprosté zelenáče.

Včera, protože se blížila studená fronta, a hrozilo zmoknutí dalekohledu, jsem po uklizení svého stroje pod střechu, jen tak vytáhl starý a dobrý ruský triedr Tento 10*50, aby jsem jen tak nazdařbůh brouzdal po obloze. Jen tak, mezi hvězdami. Každá měla jinou barvu. Tam nazelenalá, tam do modra, sem tam načervenalá, další do žluta, nebo do běla. Byl to krásnej zážitek, a ten byl umocněný tolika barvami... A „poslední” zážitek, ten byl s planetární mlhovinou NGC6210 ze souhvězdí Herkula. Takto malé planetární mlhoviny běžně pozoruji při zvětšení 200 až 400 krát, ale tentokrát jsem zkusil i zvětšení 77 krát a 125 krát. Ta byla tak šíleně sytě zelená, až přecházel zrak... Takových planetárních mlhovin, co se mi zdály modrozelené, už jsem viděl spousty. Ale tak moc sytě zelený malý kotouček jsem snad ještě neviděl. Možná jsem se dřív špatně díval?

Pozorujeme- li barvy hvězd na obloze, stačí k tomu neozbrojené oko, a, jak bylo zmíněno, trocha cviku. Ten lze však získat velmi rychle a snadno. Stačí se zpříma pozorně podívat na hvězdu, a barevný nádech se hned ukáže. Neozbrojené oko takhle zvládne hvězdy do asi čtyř magnitud, což je, jak známo, vyjádření jasnosti hvězdy. Zkrátka, barvy lze takto vnímat u pár stovek hvězd, které můžeme na obloze spatřit. Jinak je tomu se slušným triedrem. Tam už lze zřetelně vnímat barevnost tisíců, nebo i desetitisíců hvězd. Chce to jen tento malý, a přitom výkonný, ruční dalekohled namířit na oblohu a dívat se.

pokračování, až zase bude volná chvilka

 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.